Černým kronikám vřele doporučuji dvě knihy z nakladatelství Epocha o známém šéfovi pražské mordparty, Jiřím Markovičovi. Dozvíte se řadu faktů z jednotlivých vyšetřování známých kriminálních zločinů. Markovič je bodrý, sympatický, velmi civilní chlapík, který si zaslouží veliký respekt. Oba autoři mají dar kauzy popsat nejen autenticky, ale i čtivě. Ocenila jsem i nadsázku, kdy zjistíte, že si každý nosí práci domů, že Markovič vozil rodinu na výlety, kde se staly vraždy, že do dneška se na ta místa chodí podívat. S velikým vděkem a respektem mluví o své rodině, jistě za ty roky prokázali mnoho trpělivosti. Zajímavými pohledy jsou i jednotlivá vyjádření příbuzných obětí, odborníků, kteří se případy zabývali, ať už jako znalci nebo vyšetřovatelé. Pokud vás zajímá kriminalistika, jsou to knihy přesně pro vás. Jednou z nejznámějších kauz, na kterých Markovič pracoval, a kterým se obě knihy věnují je Spartakiádní vrah.
"Byla to společnost, která mi ublížila. Já přece nemohu za to, jak jsem se narodil. Nepotřebuju společnost a ona nepotřebuje mne. Jestliže jste mě nepopravili, tak mě teď nechte žít. A až chcípnu a lidé uvidí můj hrob, stejně si budou říkat: Tady leží ten NETVOR." Jiří Straka
Straka patří k nejznámějším sériovým vrahům v našich dějinách. Celá jeho kauza vzbuzuje i dnes spoustu otázek. Od spáchání čtyř vražd, série dalších znásilnění a napadení uběhlo víc jak 30 let, tehdy mladistvý Straka dostal deset let. Odseděl si devět, pak následovala desetiletá ústavní léčba. Dnes žije svobodným životem na severní Moravě. Jenže jeho činy se dotýkají desítek lidí až do dneška. Jeho vyšetřovatel, legenda pražské mordparty Markovič se rozhodl, i přes značnou nedůvěru, že mu pro sebe zkusí dát ještě jednu šanci. Reportéři ČT zosnovali v roce 2005 jejich setkání. Markovičovi však vůbec nebylo příjemné, zmiňuje to i ve svých knihách. Stejně tak se Straka sejde se synem jedné ze zavražděných, který mu do očí říká, že jako vrah nemá právo žít, že se od dětství budí v noci kvůli touze pomstít svoji matku. Po setkání s vrahem, tyto můry odezní. Je to těžké téma, kdyby Strakovi v době spáchání vražd bylo 18, jistě by visel. Díky věku dostal druhou šanci na život. Tenhle recidivista s dětským obličejem, ze slušné rodiny vůbec nebyl prototypem klasického kriminálníka. A jakou šanci získal? Za jakou cenu? Ve vězení prošel neskutečným terorem spoluvězňů, vykastrovali ho, chtěli ho oběsit. On sám o sebevraždě přemýšlel, pak si řekl, že takhle snadno se nedá, že ať ho třeba zabijí. Stejně tak o sebevraždě uvažovali jeho rodiče. Paní Straková žije je s pocitem viny, že porodila vraha, pan Straka si myslí, že měl dostat trest smrti. Existuje vůbec nějaká satisfakce obětí? Trest odnětí svobody se nezdá být dostatečnou kompenzací. Společnost chce lynč. S tím se potýkali i kriminalisté při rekonstrukcích jednotlivých vražd, rozhořčené davy nutily policii k mimořádným opatřením. Straka i při svém pobytu v Bohnicích dával expertům zabrat, propadl totiž drogám. A to je další věc, jeho sklony k závislostem, která mu jeho začlenění do života dost komplikuje. Těžko si získat důvěru okolí. Jeho činy zůstaly jako stigmata pro desítky obětí, kterým berou důstojnost jejich žití. Jedna z napadených zemřela pár let po incidentu, neunesla tu bolest. Těžko mu odpustit, že zabil mámy, dcery, mladé ženy. Na druhou stranu si svůj kus cesty za svobodou jistě ušel. Markovič se s ním loni měl znovu sejít, Straka ho měl přesvědčit, že skutečně žije spořádaně. Nepodařilo se mi to však nikde vypátrat. Kéž by to tak bylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře :-)