Desítka vol.IV: Čteme nebo máme překnížkováno?

Nedávno jsem narazila na zajímavý graf, ze kterého vyplynulo, že jsme na 6. místě ve světě v počtu hodin, které trávíme čtením. Průměrný Čech stráví čtením 7,4 h  týdně, což je oproti celosvětovému průměru 6,5 velice zajímavé číslo (oproti tomu u TV prosedí  Češi  16, 2 hodin týdně, což lehce pod celosvětovým průměrem). Tato čísla společnosti World Culture Score Index jsou už 5 let stará, tak jsem zjistila několik zajímavých čísel, jak to u nás se čtením je.

 Často slýchávám, že se čte čím dál méně, že digitální čtení a brouzdání po internetu odsouvá tištěné knihy, že lidé berou knihu do ruky stále méně. Není to však pravda. Literární vědec Jiří Trávníček se inspiroval u polských, německých a amerických kolegů, kteří mají s výzkumem čtenářství ty nejlepší zkušenosti a ve spolupráci s Národní knihovnou a Akademií věd ČR, vydal v roce 2013 knihu Překnížkováno, Co čteme a kupujeme (2013), kde prezentuje výzkum zaměřený na čtení a knižní trh u nás. Jedná se již o třetí výzkum v řadě, který takto zpracoval. Knižně je všechny vydalo nakladatelství Host: Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2008), Čtenáři a internauti, Obyvatelé české republiky a jejich vztah ke čtení (2011). Za dva roky chystá další titul, věnovaný socializaci čtení, o tom, jak čteme v rodině, ve škole atd. A vůbec to nejsou knížky plné suchých statistických dat, naopak, svižně se čtou a každý, kdo se o čtení zajímá si v nich najde kupu zajímavých informací.

1. Čteme o dost víc, než se říká

Každý rok na světě vychází zhruba 1 milión titulů, z toho polovina v EU. V České republice v roce 2014 vyšlo dle Národní knihovny 17 876 titulů ( v roce 1990 to bylo 4000). 

Knihu do ruky denně bere 12% čtenářů. Nejsilnější skupina, více jak třetina (35%) čtenářů však čte 1x týdně. Průměrný Čech přečte za rok 13,2 knih a čte 27 minut denně. Vášnivých čtenářů, tedy těch co přečtou ročně je u nás 5,6%, oproti tomu nečtenářů, co nečtou vůbec je 16%. Tedy 84% Čechů pravidelně. 

2. Máme nejhustší síť knihoven v EU

Od časů TGM máme nejhustší knihovnickou síť, v ČR je 5401 knihoven (což je 4x víc jak průměr EU, naopak dotace na čtenáře jsou u nás pětinové), máme 1,5 mil. registrovaných čtenářů, průměrný počet ročních výpůjček je 45,7 na čtenáře, V posledních letech však ubyly některé výrazné skupiny tahounů, co chodily do knihovny pravidelně, např. skupina, co používala veřejný internet. Nebo také skupina mladých studentů, protože ustupuje vybavení odborných oddělení, kvůli dostupnosti informací na internetu. Trendem je z knihoven dělat místa setkávání, komunitní a rodinná centra, co budou pořádat přednášky, besedy apod. Pořád ale dominuje zájem o výpůjčky knih než o ostatní služby. Češi prostě do knihovny chodí, 32% obyvatel aspoň 1x za rok . 

3. Domácí knihovny

České specifikum, fenomenální jev, v našich domácnostech máme největší knihovny z EU, možná i celosvětově. Pouze 2% našich obyvatel nemají doma žádné knihy. Je to díky tradici,  v našich domácnostech jsou až třígenerační knihovny. Prostě jsme národ knihy, máme ke knihám osobní vztah, vnímáme je jako artefakt, dědíme knihovny po předcích, dáváme si knihy jako dárky a těžko se jich zbavujeme. Např. v USA, když se rodina stěhuje nechává knihovnu na místě a pořizuje si knihy nové. Průměrná domácnost má u nás v knihovně 250 svazků, každý 40. má ovšem více jak 1000 svazků. 

4. Vztah k moderním médiím

Není potvrzeno, že by internet šel proti čtení, to je mýtus.  Naopak mnohem více čtení negativně ovlivnilo sledování televize. Knihomolové na netu nacházejí spousty informací o knihách, využívají možnost nákupu knih, naopak čím víc čtení, tím víc internetominut. Vášniví čtenáři mají tendence se kontaktovat prostřednictvím sociálních sítí, stále větší oblibě se těší www.goodreads.com, www.databazeknih.cz, www.cdbd.cz.  Naopak, ti co nečtou, jsou také hodně na internetu a nevede je to ke čtení. Rozdíl je pak zjevný např. i ve sledování rozhlasových a televizních programů, nečtenář chytá pouze heslovitě. Čtenář je cílenější, umí si více vzít díky vnímání ve mřížce. Tady se velmi výrazně i faktor vzdělání, naopak urbanistické atributy to neovlivňují vůbec.

5. Nabývání knih

V roce 2013 si průměrný čtenář koupil 2,3 knihy´a zaplatil za ně 691 Kč. Celkově si 48% lidí koupilo alespoň jednu knihu, 52% žádnou. Nejčastějším způsobem nabývání knih je darování, průměrný Čech dostane darem 3,3 knihy ročně. V knihkupectví si pořídíme 21% knih, jako dárek je pořízeno 18% všech prodaných knih. Půjčíme si 55% všech přečtených knih ( z toho 34% v knihovně). Výrazná skupina 89% čtenářů nakupuje v klasickém knihkupectví, 38%  v antikvariátech, které se poslední dobou hojně přesouvají na internet, vznikají i weby, kde si čtenáři prodávají knihy na přímo, např. www.trhknih.cz. 

6. Elektronické knihy

Mýtus, že e-knihy vytěsní tištěné knihy je hojně rozšířený, ale statistické údaje ho vyvracejí. V roce 2014 bylo z celkového prodeje knih na našem trhu cca 2% v elektronické podobě. Amazon v roce 2007, kdy launchoval Kindle, zažil strmý nárůst, nyní stagnuje. Nedochází k náhradě a vytěsňování, ale spíš se rozdělily segmenty trhu na tištěné a elektronické. Nezafungoval zde očekávaný efekt, že si ke čtečkám najdou cestu senioři. Čtečky mají své u čtenářů své místo, tištěné knihy však neohrožují, 96% čtenářu e-knih si pravidelně kupuje i tištěné knihy. 

7. Jak vypadá český čtenář

A co máme společného se čtenáři v Evropě? Výrazné ovlivnění výběru četbu žánrovostí a vzděláním. Naopak se výrazně odlišujeme genderově, v ČR čte více žen, není u nás geografická bariéra, tedy rozdíl mezi čtenáři na vesnici a ve městech. Dalšími rozdíly je třeba četnost návštěvy knihoven, velikost domácí knihovny, ale i to, že u nás neplatí,že čím starší čtenář je, tím víc čte, u nás dochází k propadu ve středním věku, pak zase nárůst.  Jsme sentimentální čtenáři, každý se nechá knihou dostat v emoční rovině, i vzdělaní čtenáři by měli chtít si nad knihou i poplakat, tzn. nečíst jen odbornou. Vzpomínky na dětství, nostalgie, tak je čtení zdravé, odborníci dokonce na AV apelují, aby naše vědecká reprezentace nečetla jen odborné knihy.

8. Nejoblíbenější knihy v ČR (2013)

Babička 

Harry Potter

Padesát odstínů šedi

Vejce a já

Pán prstenů

Saturnin

Osudy dobrého vojáka Švejka

Malý princ

Na západní frontě klid

To bych řekla, že je celkem překvapení. Obzvlášť tedy umístění Babičky na prvním místě, to přisuzuji spíš nostalgii a symbolice kulturní hodnoty. Babičku díky masáži v povinné četbě skutečně zná každý a vnímá ji jako národní symbol, je tedy otázkou, jakou motivaci měli respondenti k této odpovědi, zda je to skutečně jejich oblíbená kniha nebo to z vlastenectví jen tak deklarují. Nejprodávanějšími knihami loňského roku byly: Dívka ve vlaku, Dívka v pavoučí síti, Biomanžel, Deníček moderního fotra, Stalker, Sněží. Všechno to byly marketingově silně podporované tituly.  

9. Co čteme?

Nejvíce čtenářů se dle očekávání věnuje čtení beletrie, jasným hegemonem je beletrie oddechová s 23%, klasickou beletrii preferuje 14% čtenářů. Literatuře faktu holduje 14% čtenářů. Sci-fi a fantasy čte 7% čtenářů, esoterickou 3%. Zde platí, že čím je čtenář starší, tím více inklinuje k literatuře faktu, čím je vzdělanější, tím víc preferuje klasickou beletrii, prostě žádné překvapení. 

10. Motivace

Nejzásadněji ovlivňuje čtenáře, to zda pocházejí z prostředí, kde se četlo. Samozřejmě, nejdůležitější motivací je osobní doporučení od někoho známého. Mít svého tipaře, je nejdůležitější zdroj, a zde opět chvála internetu, díky recenzím, blogů, sociálním sítím, ale i zajímavým kampaním se přímo potvrzuje to, že internet je skvělým pomocníkem při výběru četby. Naopak proti působí paradoxně veliký výběr knih, ve kterém se čtenář neumí orientovat a také vysoká cena.

A závěrem, co říká Trávníček na téma Čtenář vs. nečtenář?

„Čtenář častý výrazně zaostává za nečtenářem jen v návštěvě sportovních akcí. Překvapivě jdou na jeho konto i aktivity jako zahrádkaření/chalupaření, aktivní provozování sportu či koníčky. Pravidelný vztah ke knihám tak nevykazuje jen příznivou korelaci s příbuznými aktivitami, jako je návštěva kulturních akcí, nýbrž i s těmi, u nichž bychom předpokládali, že jdou jednoznačně proti čtení. Řečeno jinak: ani minuty ušetřené na čtení nedokáže nečtenář proměnit v to, aby byl volnočasově aktivnější než čtenář častý. Povaha jeho volného času je daleko amorfnější než u čtenáře častého.“ 

A jak to máte se čtením vy?

Hezkou sobotu všem.

Desítka vol.III: Deset komedií, co mě opravdu pobavilo

Nakrájet si tak dobrý sýr, nalít vínko a pustit komedii, to je někdy sakra dobře využitý čas. A které filmy mě pobavily tak, že bych si je troufla doporučit dál? 

1. Život Briana: Velká Británie, 1979 

To je prostě kult! Monty Pythony těžko překonat. Vypointované scény, takřka žádné hluché místo. Pokud je vám ovšem vlastní tento specifický britský humor, který dělá z náboženského fanatismu frašku, budete obzvlášť u scén jako lekce latiny Centuriona, co je vtipné na jménu Pyjus Čurus a ukamenování ve jménu Jehovy učůrávat smíchy. Monty Pythoni se s církví vůbec nemažou, tvrdí, že je plná falešných proroků, mesiášů z donucení. Verze v původním znění je skvělá, ovšem v tomto případě stojí za to i český dabing. Život Briana je za mě úplně nejlepší komedií, co kdy kdo natočil. A song Always look on the bright side of life jistě zlepší náladu, kdykoliv to bude potřeba. Zajímavé je, že je to v současné době oblíbená funerální píseň, což mě tedy dost baví, mezi našimi pohřebními hity jako Yesterday, Až mě andělé a Tam u nebeských bran by se jistě také vyjímala.

2. Drž hubu!: Francie, 2003

Francouzská komedie s okouzlujícími Jean Renem a Gerardem Depardieu, kteří se do rolí položili, jako by jim bylo zase dvacet. Přímočará komedie, nic pro někoho, kdo potřebuje hledat nějaký složitější smysl ve filmu. Dva typově odlišní gauneři se sejdou na jedné cele ve věznici, zatímco jeden je introvert, přemýšlivý a má geniální plán, druhý je excentrický idiot, který má bohužel také geniální plán, jak se dostat z věznice. Film je o milém, ale chytrém konverzačním humoru. 

3. Postřižiny: Československo, 1980

Menzel Hrabala prostě umí. Tato česká klasika nad klasiky je pro mě poetickou oslavou toho, jací skutečně jsme. Baví mě to kouzlo starého pivovaru, ta plejáda zajímavých a zábavných postav v podání našich nejslavnějších herců, a to nejen rozpačitého správce pivovaru Francina a jeho půvabné Maryšky v podání Schmitzera a Vašáryové, Pravda, Pepina je na mě až moc, ale jinak těžko tomuto filmu něco vytknout, je to prostě fenomenální oslava češství, ukazuje nás jako národ, který se umí bavit, zkouší nové věci a chutná mu žít.

4. Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu: Velká Británie, 1964

Tento film není komedie, u které by se jeden válel smíchy, je to však brilantní satira, která je velmi nadčasová. Tématu studené války a vztahu USA-Rusko se Stanley Kubrick ujal svérazným způsobem a předložil světu originální filmařinu. Například trojrole Peterea Sellerse je velmi unikátní herecký majstrštyk. Ve filmu je i dost zábavných scén, například jak si telefonuje prezident USA s ruským protějškem, který je namol opilý. Je to specifický, ale velmi originální film, který pobaví, pravda až trochu mrazivě. Ale zaručeně jste nic podobného nikdy neviděli.

5. Slavnosti sněženek: Československo, 1983

Známými hláškami našlapaná komedie má svoji zvláštní duši, těžko říct, jestli tohle umí i jiný národ na světě. Opět dvojice Menzel a Hrabal, tito pánové umí z něčeho banálního, v podstatě z ničeho, vymačkat úplně vše. Banální spor dvou mysliveckých spolku o tom, zda kance se šípkovou nebo se zelím, patří k našemu folklóru. Laskavý humor, který lahodí pomalému vesnickému tempu. Rozkošný Hanzlík a nezapomenutelný Hrušínský. Notoricky známé, ale o to vlídnější. 

6. Teorie velkého třesku: USA, 2007

Třeskutě vtipný seriál o mladých vědcích, kterým příroda nadělila vysoké IQ a současně na ně zapomněla, když se rozdávala sociální inteligence, empatie a schopnost zapadnout do běžného života. Zajímavé postavy, situační humor a obzvlášť jedinečný Sheldon Cooper, vědec s autistickou poruchou mě neskutečně baví, možná i díky tomu, že máme svého Sheldona doma. 

7. The Big Lebowski:USA, 1998

Za mě nejlepší Coenovka, pohodová komedie s Jeffem Bridgesem zamrzlým zevlujícím hippíkem v country hadrech a vášní pro bowling. Hned na začátku filmu mi na tváři vylezl úsměv a vydržel až do konce filmu. Skvěle napsané postavy, vtipné dialogy a scény k popukání. Feministická Julianne Moore a na smeč nahrávající Steve Bushemi rozjasní i ten nejšedivější den. 

8. Blbec k večeři: Francie, 1998

Trojice oblíbených francouzských herců předvádí úžasné vystoupení. Humor, který není vulgární, je situační a s francouzskou elegancí dotažený k dokonalosti je až osvěžující. Zábava tří kumpánů kteří se rozveselují navzájem tím, že shánějí nevšední figury, které pozvou na večeři a budou se bavit na jejich účet zní jako tendence povyšovat se. Realita je úplně jiná, film není jen o tom, na které straně stolu kdo v daný okamžik sedí, ale o tom, že to tak nemusí být vždycky, že blbcem se člověk nerodí, ale stává. Mimochodem, velmi zdařilé je divadelní zpracování Divadla bez zábradlí s Václavem Vydrou.

9. Černá kočka, bílý kocour: Jugoslávie, 1998

Temperamentní a zábavná komedie o cikánské svatbě a o okolnostech, které slavnosti předcházejí. Absurdní situace, zajímavé postavy a skvělá hudba dělají z tohoto možná nejznámějšího filmu Emira Kusturici neuvěřitelnou podívanou. Prase, co žere granát opravdu můžete vidět jen v tomhle filmu. Stejně jako song Pitbull, to je prostě pecka, neuvěřitelný text. Je to celé živelné, zběsilé, bizarní, má to drive, vtip a chemii, je to prostě Balkán.

10. Annie Hallová: USA, 1977

První allenovská vztahovka, kde Woody profiluje své alter ego. Neurotický Alvy (Woody Allen) rekapituluje svůj vztah s femme fatale Annie (Diane Keaton). Krom analýzy rozpadu vztahu nám Alvy typicky allenovským neuspořádaným stylem vykládá své další eskapády, osobní i pracovní a dotýká se témat jako židovství, intelektuálů, snobů, psychoanalýzy, ale i užívání drog a kdečeho dalšího. Známá je scéna, kdy si muž u psychiatra stěžuje, že si jeho bratr myslí, že je slepice, ale nechce ho nechat léčit, protože vejce potřebuje. Allen se tím snaží poukázat na iracionalitu milostných vztahů, o kterých si člověk myslí, že se bez nich neobejde. V Annie Hallové je všechno, co od Woody Allena čekáte, sarkastické glosy, absurdní žánrové prolínání, ale i nářky nad zákoutími partnerského fungování. 

A jaké filmy rozesmály vás?

Legenda pražské mordparty a Spartakiádní vrah

Černým kronikám vřele doporučuji dvě knihy z nakladatelství Epocha o známém šéfovi pražské mordparty, Jiřím Markovičovi. Dozvíte se řadu faktů z jednotlivých vyšetřování známých kriminálních zločinů. Markovič je bodrý, sympatický, velmi civilní chlapík, který si zaslouží veliký respekt. Oba autoři mají dar kauzy popsat nejen autenticky, ale i čtivě. Ocenila jsem i nadsázku, kdy zjistíte, že si každý nosí práci domů, že Markovič vozil rodinu na výlety, kde se staly vraždy, že do dneška se na ta místa chodí podívat. S velikým vděkem a respektem mluví o své rodině, jistě za ty roky prokázali mnoho trpělivosti. Zajímavými pohledy jsou i jednotlivá vyjádření příbuzných obětí, odborníků, kteří se případy zabývali, ať už jako znalci nebo vyšetřovatelé. Pokud vás zajímá kriminalistika, jsou to knihy přesně pro vás. Jednou z nejznámějších kauz, na kterých Markovič pracoval, a kterým se obě knihy věnují je Spartakiádní vrah.

"Byla to společnost, která mi ublížila. Já přece nemohu za to, jak jsem se narodil. Nepotřebuju společnost a ona nepotřebuje mne. Jestliže jste mě nepopravili, tak mě teď nechte žít. A až chcípnu a lidé uvidí můj hrob, stejně si budou říkat: Tady leží ten NETVOR." Jiří Straka

Straka patří k nejznámějším sériovým vrahům v našich dějinách. Celá jeho kauza vzbuzuje i dnes spoustu otázek.  Od spáchání čtyř vražd, série dalších znásilnění a napadení uběhlo víc jak 30 let, tehdy mladistvý Straka dostal deset let. Odseděl si devět, pak následovala desetiletá ústavní léčba. Dnes žije svobodným životem na severní Moravě. Jenže jeho činy se dotýkají desítek lidí až do dneška. Jeho vyšetřovatel, legenda pražské mordparty Markovič se rozhodl, i přes značnou nedůvěru, že mu pro sebe zkusí dát ještě jednu šanci. Reportéři ČT zosnovali v roce 2005 jejich setkání. Markovičovi však vůbec nebylo příjemné, zmiňuje to i ve svých knihách. Stejně tak se Straka sejde se synem jedné ze zavražděných, který mu do očí říká, že jako vrah nemá právo žít, že se od dětství budí v noci kvůli touze pomstít svoji matku. Po setkání s vrahem, tyto můry odezní. Je to těžké téma, kdyby Strakovi v době spáchání vražd bylo 18, jistě by visel. Díky věku dostal druhou šanci na život. Tenhle recidivista s dětským obličejem, ze slušné rodiny vůbec nebyl prototypem klasického kriminálníka. A jakou šanci získal? Za jakou cenu? Ve vězení prošel neskutečným terorem spoluvězňů, vykastrovali ho, chtěli ho oběsit. On sám o sebevraždě přemýšlel, pak si řekl, že takhle snadno se nedá, že ať ho třeba zabijí. Stejně tak o sebevraždě uvažovali jeho rodiče. Paní Straková žije je s pocitem viny, že porodila vraha, pan Straka si myslí, že měl dostat trest smrti. Existuje vůbec nějaká satisfakce obětí? Trest odnětí svobody se nezdá být dostatečnou kompenzací. Společnost chce lynč. S tím se potýkali i kriminalisté při rekonstrukcích jednotlivých vražd, rozhořčené davy nutily policii k mimořádným opatřením. Straka i při svém pobytu v Bohnicích dával expertům zabrat, propadl totiž drogám. A to je další věc, jeho sklony k závislostem, která mu jeho začlenění do života dost komplikuje. Těžko si získat důvěru okolí. Jeho činy zůstaly jako stigmata pro desítky obětí, kterým berou důstojnost jejich žití. Jedna z napadených zemřela pár let po incidentu, neunesla tu bolest. Těžko mu odpustit, že zabil mámy, dcery, mladé ženy. Na druhou stranu si svůj kus cesty za svobodou jistě ušel. Markovič se s ním loni měl znovu sejít, Straka ho měl přesvědčit, že skutečně žije spořádaně. Nepodařilo se mi to však nikde vypátrat. Kéž by to tak bylo. 

Desítka vol. II: Deset filmů, co rozpláče

Někdy to tak prostě je, člověk odloží knihy, uvaří si šálek teplého čaje a s chutí si pustí film, u kterého ví předem, že si popláče. Kam mi paměť sahá, vzpomínám, že prvně se mi slzy řinuly po tváři u následujícího filmu. A pak ještě mnohokrát. Syn mě nazývá starou plačkou, celkem právem. Ráda si popláču i knihy, dokumentu, ale dneska to bude o filmech.

1. Má první láska, USA 1991

Byla jsem čerstvě teenager a příběh malé lehce hypochondrické Vady, která vyrůstá s tak trochu zatrpklým otcem v pohřebním ústavu, prostě měl své kouzlo. Milý film z provinčního městečka, který nekončí happyendem. Netuším, co bych na něj říkala dnes. Ale ta vzpomínka jak nás jde partička uplakaných z již neexistujícího kina, je pro mě silná dodnes. 

2.Vojákova dívka, USA, 2003

Film inspirovaný skutečným příběhem Calpernie a Barryho, tragickou láskou vojáka a transsexuála, co se živí jako travestita v baru nedaleko vojenské základny. Film je silný nejen co se týká předsudků a jejich velmi citlivého prolamování, ale i tím, že je až neobvykle našlapaný poutavými dialogy. Hudba je taky skvělá. Skvělý ovšem není způsob, jak zákeřně se rozhodli Barryho bratři ve zbroji situaci řešit. Calpernia je ve skutečnosti velmi aktivní členkou GLBT komunity, má webové stránky , kde zjistíte, že to bylo přesně tak, jak ve filmu i to, jak se někteří aktéři mají dnes. Vojákova dívka je jeden z nejsilnějších filmů, jaké jsem kdy viděla. Upřímně, dneska jsem si poplakala i u následujícího traileru.

3. Zkrocená hora, USA, Kanada, 2005

Asijský režisér Ang Lee tímto naprosto nekýčovitým filmem snaží prolomit tabu v puritánské Americe a snímá klišé alfa samců z kovbojů. Stejně jako předchozí film je i tento o zakázané lásce dvou mužů. O tom, jak je kruté pro všechny žít v přetvářce a připustit si, že tím jsou nešťastni vlastně všichni okolo. Herecké výkony kovbojů Jake Gylenhalla a Heathe Ledgera jsou přesvědčivé, prostředí hor ve Wyomingu okouzlující, hudba podmanivá a happyend nikde. 

3. Láska, Německo, 2012

Tento chladný film bez jediného tónu hudby a velmi jednoduchou kamerou od Michaela Hanekeho není úplně pro každého. Je o silné lásce v posledních dnech života člověka, odkázaného na celkovou péči. Příběh je upřímný, strohý, přesto nepůsobí sentimentálně, byť klade řadu různých otázek souvisejících s odchodem ze světa. Pokud si rádi dáte art kino maximalistické lásky v minimalistickém pojetí, je to přesně ono. 

4. Průvodce, Japonsko, 2008

Oskarový příběh mladého violoncellisty, který postupně ztratí zaměstnání, strach z okolí i ze smrti. Velmi silné téma posledního rozloučení s blízkými, o důstojnosti obřadů, smíření se a umění pohřbívat, Film nepůsobí vůbec pochmurně, naopak donutí nás zamyslet se nad smrtí a podívat se na smrt i jinou optikou než je nám vlastní.  Dílem i tím, že nás provede mladý sympatický Japonec za doprovodu violoncella i černého humoru.

5. Precious, USA, 2009

Drsné sociální drama z Harlemu. Film, který je tak nepříjemný, že už v prvních minutách zaleze až pod kůži, ne jednou mi vyhrkly slzy nad neutěšeností situace hlavní hrdinky. Precious má spoustu snů o kariéře, pěkném manželovi a klidném životě, žije však pravý opak. Drsný život, jak jen Harlem umí být, protože ji šikanuje vlastní matka, protože ji nikdo nemá ráda, protože ani nechce, aby ji někdo měl rád. Nechtěná dcera, nechtěné těhotenství, nevšímavost okolí, násilí a brutalita, to vše servírované bez nějakého výraznějšího filmařského kumštu, ovšem tak surově, že se mi z toho dlouho motala hlava, obzvlášť tedy z dialogu s učitelkou.  

6. Vera Drake, Velká Británie, Francie, 2004

Film o obyčejné ženě, která vlídně pečuje o svoji rodinu, maminku i o nemocného souseda, která je prototypem katolické hospodyňky v 50.letech v puritánské Anglii. Imelda Stauton podává neuvěřitelný výkon, budete jí všechno věřit a budete plakat s ní, když jí po tváři potečou slzy, když na polici zjistí, že její tajemství, že dělá andělíčkářku, neznamená že koná dobro a tahá ženy z velké bryndy, ale že je to zločin.

7. Padlé ženy, Irsko, 2002

Další film inspirovaný skutečným příběhem. Magdalenské domovy fungovaly až do roku 1996, byly to místa, kam katolická církev shromažďovala padlé ženy, aby se pod rouškou modliteb a odříkání obrátily na cestu k Bohu. Za jejich zdmi docházelo k psychickému i fyzickému týrání, což církev částečně popírá. Příběh tří dívek, které skončí v irské prádelně je krom fanatismu i o ztrátě nadějí na normální život. Jedná se sice o fikci, ale na internetu je k nalezení řada skutečných vyprávění "Magdalenských sester". A například Irsko se jim oficiálně v roce 2003 omluvilo.

8. Prolomit vlny, Švédsko, 1996

První film z Trierovy tzv. Zlaté trilogie ( další jsou Idioti a Tanec v temnotách). Lars vám zamotá hlavu a pak se vám vysměje, protože hrdinové nakonec navzdory tomu, jak moc si to přejete, zůstanou naivními i nadále. Roztřesená kamera, jakoby amatérská filmařina vás víc a víc vtáhne do naturalistického děje v nehostinném prostředí silně věřícího skotského venkova. Kdy naivní lehce schizofrenní mladá žába podlehne svodům "muže zvenku", navzdory očekávání si ho vezme a po jeho úrazu začne žít svůj tragický život, kdy se ve své naivitě snaží vyjít vstříc přáním manžela a vyráží svůj sexuální chtíč ukojit ven. Film je surový, že zaleze až na dřeň, ta naivita, zranitelnost, odevzdanost je vskutku silná. 

9. Umění plakat, Dánsko, 2006

Na dánskou tvorbu mám od časů dogmatiků trochu slabost. A tak mi sedl i tento lehce manipulativní film, který mě nutil s hlavními hrdiny se smát i s nimi plakat. Příběh otce manipulativního psychopata, slabocha,  který zneužívá svou dceru, vypráví malý kluk, a to tak čistě, jak jen dítě umí být. Aktuální téma o nechtění vidět problém v rodině, je velmi sugestivně podané, dílem i tím, že se jedná o autentické zážitky autora knižní předlohy.

10. Den pro mou lásku, ČR, 1976

Tak to je první český film, který mě vždycky napadne, když si chci vybavit film, u kterého jsem si poplakala. Příběh mladé sympatické rodiny, která zažije ztrátu z nejhorších, nemůžu od dětství zapomenout. Bolest v podání herečky Vančurové, její uplakané oči se mi dostaly pod kůži. A scéna, kdy najde otisk, jako památku na dny, kdy ještě bylo dobře. No br. Film není kdovíjak vysoce hodnocen, je kritizován za emoce vyvolané tím nejzákeřnějším útokem, přesto má pro mě zvláštní kouzlo.

Takových filmů jako Zelená míle, Chlapec v pruhovaném pyžamu, Můj život beze mě, Marley a já, Musíme si pomáhat by se dalo psát ještě dlouho, snažila jsem se vybrat ty něčím neobvyklé. A jaké jsou vaše oblíbené filmy na kapesník? Děkuji za komentáře. 

S Hankou do Afriky

Uživatelské recenze knih, hotelů, výletů, prostě všeho možného patří k mému dennímu chlebu. Neumím někam jet, něco kupovat, prostě rozhodovat, aniž bych přečetla hromadu recenzí, ideálně uživatelských. A tak jak ze systému beru, tak do něj i vracím. Pravidelně přispívám na Trip Advisor, Databázi knih, Goodreads a další. A tak jsem jednoho dne zdrbla jednu knihu. Ráda čtu knihy mých vrstevnic, vždycky zajásám, když objevím novou tvář a tak jsem si zajuchala, když jsem někde na internetu četla o kriminalitě v Keni a narazila na Hanku Hindrákovou. Sympatická baba, která se věnuje neziskovce Fair o.s. , se kterou si troufnu říct, mám společné nejen kudrnaté vlasy, mě lákala k přečtení. Vydala jsem se tedy do knihovny a zapůjčila knihu Karibu Keňa.

Po přečtení jsem napsala ke knize tento nelichotivý komentář na Databázi knih:
 "Stylisticky nevyzrálá spisovatelka sklízí tady na databázi dobré recenze a vysoká hodnocení, nechápu čím to je. Hlavní linie příběhu neustále drncá přehnanými zážitky a ploše vykreslenými postavami, které v příběhu nehrají žádnou roli. Hlavní hrdina je nevyzrálá naivka, která věří, že ve voňavé Keni najde lásku. Takže o klišé, co je pro Evropanku nepřijatelné a pro Afričana samozřejmé, není nouze. Měla jsem radost, že je na scéně mladá šikovná spisovatelka, která bude psát zajímavou tvorbu, nakonec její parketou spíš bude přeslazený románek pro holky"

Za pár dní mi blikla zpráva, kde mi píše sama autorka. Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Zpráva byla velmi milá a přátelská. Hanka napsala, že si je vědoma svých chyb v této prvotině, a že se snažila se z nich poučit, a že bude ráda, když si od ní ještě něco přečtu a dám vědět. Můj úžas se proměnil až trochu ve stud. Tak tuhle spisovatelku chci číst, chci jí podpořit. A tak jsem si některé její knihy objednala, jiné půjčila v knihovně. A měla pravdu, ona na sobě neuvěřitelně pracuje, je to krásně znát knihu od knihy. Africe se věnuje delší dobu, má osobní prožitky, zná spoustu reálií. I když jsou její knihy lehčí žánr, něco si z nich odnesete. Na téma Afrika jsem přečetla další dvě její knihy, Dobrovolnici a Děti nikoho.  V obou se prolínají témata dětí ulice, závislostí, HIV pozitivity, prostituce, chudoby, slumů, ale i neziskovek pomáhajících v regionu. Autorka se dost kriticky zmiňuje o obchodech s dětmi. Knihami projdete současně i jako turista, pamětihodnosti a příroda Keni vás budou jistě lákat k návštěvě. A pokud k ní dojde, věřte, že si na Hanku Hindrákovou vzpomenete, protože přesně tak, jak ona Keňu popisuje, musí Keňa vypadat, a to jak v tom lákavém, exotickém, uklidňujícím, tak s tím marastem problémů, které tu zemi zmítají. 

Hanka má webové stránky, kde je možné si o jejich knihách přečíst, ale také nabízí zajímavé přednášky. Doufám, že se na nějakou brzy dostanu, moc ráda se se spisovatelkou, která takhle přímo komunikuje se svými čtenáři setkám osobně. 

A o jejím cestopisu V nitru skotské divočiny někdy jindy.

Moc se těším na knihu o falešných lécích v Ugandě, na které teď pracuje.