sobota 23. ledna 2016

Ztracení chlapci Súdánu- tip na film, dokument a příběh atleta jako bonus



Druhá občanská válka v Súdánu vyhnala sourozence z jejich vypálené a vyvražděné vesnice na několik set kilometrů dlouhou cestu za lepším životem. Film je rozdělen na dvě části, první je strastiplná cesta dětí Súdánem a pobyt v uprchlickém táboře, druhá část je o jejich novém začátku v USA, kde jsou sourozenci nekompromisně konfrontování s konzumním světem. Silné pouto sourozencům, jejich víra v sebe a čest jim vlastní, jim napomáhá v boji o důstojnou existenci. Ve filmu je řada klišé, nicméně toto citlivé drama nepůsobí zbytečně sentimentálně. Cílem filmu je mj. podpora neziskových organizací, je to ovšem velmi citlivá agitka. Hlavními hrdiny nejsou jen skuteční herci, ale i několik opravdových "Ztracených chlapců Súdánu", jak se těmto dětem přezdívá, případně jejich děti nebo bývalí dětští vojáci. Jejich neherectví však vůbec není poznat, vlastně se o nich dozvíte až v závěrečných titulcích. Film je plný zajímavých citátů i vtipných hlášek. V souvislosti s aktuální uprchlickou krizí svádí film k řadě otázkám ohledně multikulti a smyslu solidarity. 

Cena svobody (The Good Lie): USA/Keňa/Indie, 2014

  “If you want to go fast, go alone. If you want to go far, go together."


Problematice Ztracených chlapců se aktuálně věnuje řada neziskových organizací, byť program jejich nových začátků byl po září 2001 ukončen. Zajímavý je třeba dokument Megan Mylan z roku 2003, je plný naděje, osamocení.a vypráví několik příběhů, nicméně je to spíš líbivá kampaň. Velmi realistický dokument, o tom co se v Jižním Súdánu skutečně děje je níže. Tato mladá země je  stále sužována humanitární katastrofou, hladomor, epidemie a stále probíhající etnická válka, denně připravují tisíce lidí o život.





Uprchlický tábor v Kakumě, místo naděje, ve kterém řadu let žili Ztracení chlapci je navzdory humanitární pomoci stále v neutěšené situaci.


A závěrem příběh Lopeze Lomonga, ztraceného chlapce Súdánu, olympionika, který nesl americkou vlajku při zahájení her v Pekingu . 



Běžel za USA 1500 metrů. V roce 1991 však běžel tři dny za sebe, za svoji svobodu. Jeho vesnici přepadli povstalci, děti odvezli, aby z nich udělali vojáky. Lopepemu se podařilo spolu s dalšími chlapci ze základny, kde děti kvůli nemocem a nedostatku jídla umíraly, jedné noci  uprchnout. Šestiletý Lopepe běžel s chlapci tři dny, když narazili na vojáky, na keňskou pohraniční hlídku. Chlapci zjistili, že celou dobu běželi jiným směrem. Nicméně skončili v táboře Kakuma spolu s dalšími 70ti tisíci uprchlíky. Lopepe zde viděl v televizi čtvrtkaře M. Johnsona na olympiádě v Sydney a spustil svůj životní sen, jak píše ve své knize Running for my Life. Lopepe (humanitárními pracovníky přezdívaný Lopez) se v rámci projektu USA dostal z uprchlického tábora a příležitost vysloveně chytil za pačesy. Díky podpoře své americké rodiny se z něj stal zdatný atlet, který se dostal až na olympiádu. V roce 2006 se setkává v táboře Kakuma se svoji matkou. Jeho příběh byl i zfilmován. Lomong je dnes uznávaný filantrop, píše zajímavý blog, no podívejte na jeho stránky, stojí za to. 



středa 13. ledna 2016

Čteme dětem?



Četli vám rodiče? Prarodiče? Čtete svým dětem? Povídáte si o knihách s dětmi? Chodíte do knihovny? Na tyto otázky většina lidí bez zaváhání odpoví, že jistě. Kdyby to tak byla pravda. Někde jsem četla, že až třetina dětí nikdy neviděla rodiče s knihou v ruce. To je šílené číslo! Třetině dětí rodiče pravidelně čtou. Ehm, tak sem se ani my nevejdeme. Celosvětový projekt Čtěte dětem aspoň 20 minut denně inspiroval i naší kotlinu a před časem probíhala poměrně intenzivní kampaň Celé Česko čte dětem, zaštítěná Václavem Havlem, biskupem Lobkowiczem, Sedláčkem, Svěrákem, Vieweghem, Preissem a mnoha dalšími osobnostmi. Mají moc pěkný web plný ilustrací Emmy Srncové, mimo jiné jsou na něm zajímavé tipy, co dětem v jakém věku číst. Povedený je i Romanův počin Čtení pomáhá, kde po přečtení knihy, dítko vyplní kontrolní test, zda knihu skutečně četlo a získá 50,- Kč, které pak věnuje na charitu. Můj syn už má cca 1.000Kč, stále si neumí vybrat, koho podpořit, protože si vzal do hlavy, že nechce dávat peníze učitelům ani volnočasovkám, ale na konkrétní postižené dítě.





A co čtu dětem já? Pár tipů na knihy, testované na našich dětech (syn 10, dcera 7). Není to žádný žebříček, nejsou v něm ani dětské klasiky ani nejoblíbenější knihy, jsou to prostě jen některé knihy, které nás zaujaly.

1. Jak daleko je Slunce, Ivan Klíma
Laskavá kniha, která odpovídá poetickými příběhy na zvídavé otázky dětí. Krátké příběhy psané nádhernou češtinou se velmi dobře čtou dětem před spaním. Každá kapitola-téma začíná otázkou Jak? Jak daleko je Slunce, Jak drahá je svoboda, Jak putuje voda. Klíma se nesnaží dětem na tyto otázky přesně odpovídat, ale zve je do světa, kde se na dané téma podívají očima zevnitř a nevšední optikou, tak jak to umí jen děti. Pro vysvětlení svobody, přátelství, respektu nepoužívá slova, ale pocity lišky v zoo, čápa, skály, kapky vody. Dětem je tato interpretace blízká, nespouští pak lavinu otázek "A proč?", spíš je vede k přemýšlení.  Je to kniha, při které si popláčete, děti budou se zájmem sledovat, jak vám kapou slzy na krásné ilustrace Klímovy dcery.


2. Zeď: Petr Sís
Komiksové zpracování příběhu jedné rodiny, která žila ze železnou oponou. Velmi precizní a mimořádné výtvarné zpracování. Příběh v ich-formě je snadno uvěřitelný a působí autenticky. Nicméně je v něm cítit velmi subjektivní pocit celkové nevole vůči všemu, co bylo před rokem 1989. Jako jediné možné východisko předkládá emigraci. Chápu, je třeba i u dětí vzbuzovat emoce a informovat je o absurditě režimu za zdí, nicméně mně osobně není příjemné, když je celá věc podávána jen jednostranně a dělí svět tvrdě na dobro a zlo. Mé děti po přečtení nechápaly, proč naše rodiny z komunismu neutekly. Přesto je to podle mě jedna z nejlepších knih na toto téma pro děti.



3. Domov pro Marťany: Martina Drijverová
Příběh desetileté holčičky, která se s rodinou stěhuje do nového prostředí. Problémy s adaptací a nepochopením nejsou zdaleka tak složité jako život se sourozencem, který trpí Downovým syndromem, Kniha plná porozumění, citlivě dětem podává, co je v životě důležité. Navíc je naspána velmi svižnou češtinou, tak se i samotným dětem čte dobře.


4. Matylda: Roald Dahl
S Dahlem prakticky nešlápnete vedle, jeho knihy jsou přesně to, co chtějí děti číst, mají vtip, zápletku, napětí, jsou až fantaskní. Karlík a továrna na čokoládu je legendární kniha i film. Nás však zaujala Matylda. Je to mimořádně nadané dítě, které konfrontuje svět dětských a dospělých velmi osobitým stylem.

5. Houbeles Pictus: Petr Maděra, Miloš Kopták
Krásně ilustrovaná kniha je plná vtipných veršů a povídaček o houbách. Podkladem pro kresby byl starý atlas hub. Kniha se dělí na zajímavé čtyři části, vtipně veršovaný atlas, pohádku, rady pro houbaře a minikvízy. Nevšední hádanky i prvky (třeba používání zrcátka) dělají knihu velmi neobvyklou a zajímavou, pravda, některé vtipy jsou na hranici. Naše děti si v lese už roky říkají báseň, jak hippík Slávek nese košík lysohlávek. Pobavíte se zaručeně.


6. Hádanky a luštěniny: Jiří Žáček
Knihy od tohoto autora jsou pro nás z Chomutova jistou povinností. Jeho básničky mají vtip a nápad, pokud tedy neočekáváte literární kumšt. Kniha hádanek a luštěnin není jen hádanková kniha ve smyslu jedné správné odpovědi, nutí přemýšlet o různých věcech okolo.


7. Aristoteles a Dante objevují záhadu vesmíru, Benjamin Alire Saenz
Další vztahovka, tentokrát o dvou teenagerech, o jejich přátelství, o hledání cesty k sobě samým. Kniha je plná nenásilných mouder, které budete mít chuť si zapsat. Jediné, co bych vytkla je pomalejší rozjezd. Myslím, že děti na kraji puberty knihu ocení.



8. Ztracený ježeček: Jill Hucklesby
Krátký příběh s happyendem je přesně takovou knihou, kterou chtějí číst holčičky v první třídě, co milují zvířata. Další z této série se jmenuje Osamělý králíček, Uzdravený poník. Příběhy dětem dávají rady i jak se zachovat, když nějaké zvíře najdou. Naštěstí je kniha tak jednoduchá na čtení, že vás k tomu děti nepotřebují.


9. Deník malého poseroutky: Jeff Kinney
Poseroutku podle naší knihovnice přečtou i ty děti, co vůbec nechtějí číst. Zábavné historky ze školy i z rodiny vypráví jedenáctiletý Greg. Kinney je takový Fulghum pro děti.


10. A jaké knihy baví sedmiletou slečnu?
Jednoduché krátké příběhy, ideálně z pohádek, které viděla. A vše o zvířátkách.





11. Které knihy zajímají desetiletého kluka?
Všechno, co se týká tanků a válek, Pak různé technické encyklopedie, komiksy, knihy vtipů. Z beletrie jedině příběhy nějakých zlobivých kluků.



A které knihy se líbily vám nebo vašim dětem?



úterý 12. ledna 2016

Nespravedlivě odsouzení k trestu smrti v USA



Dá se vůbec odpustit, když někdo někomu vezme 30 let života? Mají nespravedlivě odsouzení vůbec šanci na zapojení se do života? Je možné smířit se s popravou, která byla justičním omylem?

Trest smrti stále platí v 32 státech USA, ročně jsou na smrt poslány desítky odsouzených, v celách smrti je aktuálně více než 3000 lidí z celkových 2,5 milionů trestanců.  V průběhu 20. století bylo prokazatelně popraveno 340 nevinných lidí, což je zhruba 4% ze všech popravených. Díky rozvoji kriminalistických a vyšetřovacích metod se toto číslo sice dlouhodobě snižuje, ale neděsí méně.  Zdrojem těchto a dalších ještě zajímavějších čísel je studie profesorů práva a statistiků, vedená Samuelem Grossem, která se týká období do roku 2004. Například díky analýze DNA bylo v letech 1989-2012 osvobozeno 13% z nespravedlivě odsouzených, to bych tedy čekala více. "Ekonomika" trestu smrti ukazuje, že náklady na všechny procedury spojené s výkonem trestu jsou téměř dvojnásobné než doživotní trest.  Nechci se pouštět do polemiky zda je tento trest v dnešní době pro společnost akceptovatelný. Desítky příběhů, kdy bylo prokázána nevinna najdete na webu americké neziskovky Innocence Project,  která se snaží pomáhat obětem nespravedlivého odsouzení. Tomuto tématu se věnuje i celá řada filmů, například legendární Zelená míle, Vykoupení z věznice Shawshank, Mrtvý muž přichází, Odsouzení.

CBS vyšel teď v lednu další díl 60minut, který se věnuje problematice nespravedlivě odsouzených. Stojí za to, ty pocity po mnoha letech ve vězení, jsou nesdělitelné. 





Život Davida Galea, 2003, USA, Německo
Život Davida Galea je film, který vás strhne, který se vám vybaví po každé, když přijde na přetřes téma trestu smrti. Vysokoškolský profesor se přidá k hnutí, které proti trestům smrti protestuje. Jejich argumenty jsou pro veřejnost zajímavé, nicméně stále spíš kontroverzní. Společenská poptávka po absolutním trestu jako nejvyšší satisfakci oběti je stále vyšší. A tak se David vydá se svou kolegyní cestou neobvyklého a těžko uvěřitelného experimentu. Film se mi vybaví po každé, když přijde na hovory o trestu smrti. Politická angažovanost filmu mě nijak nerušila, pointa také není úplně nečitelná, zhruba od půli filmu budete vědět, jak to doopravdy bylo, ale nijak to nevadí, je to dál příjemná podívaná na Kevina Spaceyho, Kate Winslet a řadu dalších herců. 

neděle 10. ledna 2016

Když se naučíš zemřít, naučíš se i žít



MARK WILSON/GLOBE STAFF/FILE
Smrt a umírání, téma, ve kterém se v posledních letech konečně začíná měnit přístup, tabuizaci nesměle prolamují zařízení typu hospic, domácí péče a některé neziskovky. Jejich klidné šeptání začíná lidi víc a víc zajímat, díky jejich trpělivosti už řada lidí připouští, že péče o umírajícího jde zvládnout i doma, případně v jiném zařízení než v nemocnici. Česká televize na toto téma nedávno uvedla povedený časosběrný dokument Život se smrtí. 

Jak mluvit s umírajícími? Jak nevzbuzovat falešné naděje? "Když se naučíš zemřít, naučíš se i žít". Tuto větu stále opakoval umírající profesor sociologie Morrie Schwartz. Okouzlující, milý, pokorný univerzitní profesor, který podlehl ALS v roce 1995 se zvláštní neironizující lehkostí hovořil o svém konci. Jeho bývalý student, sportovní novinář Mitch se z televize ABC dozvěděl, že oblíbený profesor podléhá vážné nemoci a rozhodl se jej kontaktovat. O jejich schůzkách napsal knihu Úterky s Morriem, která byla i zfilmována. Morris měl neskutečný dar sdělit nesdělitelné, hledat jednoduché odpovědi na těžké otázky. Byl to kultivovaný, vzdělaný muž, který pokorně přijal svůj osud a sdílel své pocity, možná jako terapii. Díky za to!

Rozhovor s Morriem v posledních měsících života, ve kterém mu Ted Koppe pokládá ty nejdůvěrnější otázky je možná nejúspěšnějším dílem jeho Nightline interview. 

Úterky s Morriem: Mitch Albron
Je to vlastně banální – a přesto působivé. Máme sklon hledat v životě neustále nějaké složitosti, a přitom je to všechno vlastně docela jednoduché: Narodíme se, žijeme, umřeme – a do hrobu si nic nevezmeme. Jak s tím životem naložíme, je na nás. Morrie tvrdí, že bychom měli pečovat o druhé a být láskyplní. Já s tím souhlasím.
To, co mi připadá (z mého pohledu) poněkud bizarní, je místy chování Mitche Alboma, který je tváří v tvář smrti místy dost bezradný. A tak si například čas od času neodpustí vypustit z úst banální slova útěchy založené na vyvolávání falešné naděje. Morrie však není typ člověka, který by mu na to skočil, a vždy jej zarazí a konstatuje, že doopravdy umírá a že se neuzdraví, nýbrž umře, kteroužto skutečnost přijal, tudíž nepotřebuje pěstovat falešnou naději. Tečka. Myslím, že tohle je velice důležité. Moje matka byla zapřísáhlou stoupenkyní milosrdných lží a umírala obelhávána druhými i sama sebou. Opravdu si nejsem jist, zda to bylo k něčemu dobré – jí i jejím synům. Já jsem přinejmenším dospěl k závěru, že to není dobrá strategie. Nakonec, ve chvíli poslední, totiž člověku stejně pravdě do očí pohlédne, a dost možná zjistí, že podstatným způsobem zanedbal přípravu na poslední zkoušku svého života...
Je to milá kniha, pěkně se čte, přiměje k zamyšlení. Já se sice – vzhledem ke svým životním zkušenostem – se smrtí nikterak významně popasovávat nemusím, ale i tak jsem rád, že jsem si Úterky s Morriem přečetl.
Ukázka (jedno z míst, které mne nejvíce zaujaly – rozhovor o sebelítosti):
Zeptal jsem se Morrieho, jestli lituje sám sebe.
“Někdy po ránu,“ řekl. “Tehdy cítím lítost. Ohmatávám si tělo, pohybuji prsty a rukama, prostě všemi částmi, které ještě dokážu ovládat, a oplakávám všechno, oč jsem přišel. Lituju se, jakým pomalým, zákeřným způsobem umírám. Ale nikdy se nelituju dlouho.“
“To je tak snadné přestat?“
“Když potřebuju, pořádně se vybrečím. Jenomže potom se soustředím na to, co mi v životě ještě zbylo. Na lidi, kteří za mnou přicházejí. Na příběhy, které mi vylíčí. Na tebe – na naše úterky. Protože my dva jsme úterní přátelé.“
Usmál jsem se. “Jasně, úterní přátelé.“
“Víc sebelítosti si nepovolím. Každé ráno chvíli, uroním pár slz a tím to končí.“
Vzpomněl jsem si na některé ze svých známých, kteří se v sebelítosti utápějí od rána do večera. Bylo by moudré stanovit denní příděl sebelítosti. Stačilo by jen pár minut a dost. Když to dokáže Morrie, který je smrtelně nemocný...
MITCH, Albom. Úterky s Morriem. Praha : Columbus, 2000. 145 stran. Cena od 152Kč.
Autobiografická kniha nemá ambice sdělovat nějaká "nová" moudra, o to víc působí civilním aautentickým dojmem. Morrie je čím dál slabší, tělo mu tíhou ALS rychle chřadne, psychicky je však silný a s jasným duchem a velmi taktně mentoruje Mitche, který si žije svůj american dream. Je odkázaný na absolutní pomoc druhých, tuto zkušenost Morrie prožívá jako experiment návratu do raného dětského věku, zdá se, že mu snad ani není nepříjemná, často mluví o dospělém mozku a dětském těle. Hovory o lásce, hodnotách, ale i umírání jsou velmi otevřené. Morrie touží být autentický, tak bez potíží mluví o své spiritualitě, o svém levicovém přesvědčení, o všelijakých zkušenostech. Navzdory tomu, že je skutečně "jednou nohou v hrobě" není kniha cítit patosem. Příběh plyne poklidně, není v něm zběsilost, že se musí všechno stihnout, nemá za cíl udělat ze čtenáře lepšího člověka, který po přečtení změní žebříček hodnot. Dost s Morriem souhlasím, že není třeba v životě hledat nějaké složitosti, že si je stejně do hrobu nevezmeme, že je třeba jen žít vlídně a láskyplně, k sobě i k okolí. Mitch mi tedy není úplně sympatický, sklouzává v rozhovorech k banálním útěchám, kterými vytváří falešné naděje. Pravda, tuhle tendenci má úplně každý, když mluví s nemocným nebo umírající. "To bude dobrý" je nejčastější věta, která se všem dere z úst, i když by si za to jeden nafackoval. Morrie však po každé zareaguje, že ví, že odchází, že opravdu nepotřebuje slyšet nějaké milosrdné lži, že je smířený. A na otázku, zda se lituje odpoví “Víc sebelítosti si nepovolím. Každé ráno chvíli, uroním pár slz a tím to končí.“ Za mě tedy je tato kniha povinná literatura, přiměje každého zamyslet se, jak se vlastně k umírání staví. A jednoho dne si třeba na Morrise vzpomene rád.

Úterky s Morriem, USA, 1999
Dojemný film s Jackem Lemmonem je narozdíl od knihy plný patosu a sentimentu, je to správný hollywoodský cajdák. Přesto se nesnaží s knihou soutěžit a je to příjemná podívaná, chemie mezi hlavními postavami funguje.


čtvrtek 7. ledna 2016

Genocida kolem nás očima Timothy Snydera



Krvavé země: Timothy Snyder, USA, 2013

Tři a půl milionu sovětských občanů, především Ukrajinců, vyhladověno sovětským režimem ze velkého hladomoru, tři sta tisíc sovětských občanů, především Ukrajinců, Rusů a Poláků, povražděno sovětským režimem za velkého teroru, dvě stě tisíc Poláků povražděno Sověty a Němci v letech 1939 až 1941, čtyři miliony Ukrajinců, Bělorusů a Rusů vyhladověny a zabity Němci v letech 1941 až 1945, pět a půl milionu Židů (polských a sovětských občanů) zastřeleno nebo zplynováno Němci v letech 1941-1945, sedm set tisíc civilistů, převážně Bělorusů a Poláků, zabito Němci v letech 1941-1944. 
Dvanáct milionů Němců přišlo o domovy vyhnáním, sedm set tisíc z nich zahynulo, dva miliony Němců byly po válce deportovány Sověty nebo Poláky, dvanáct milionů Ukrajinců, Poláků a Bělorusů bylo deportováno během války Němci i Sověty, sto padesát tisíc Poláků, 250 tisíc Ukrajinců, 300 tisíc Kavkazanů, obyvatel Krymu, Moldavska a baltských států přitom zahynulo - "jen" sto tisíc jich zahynulo v otevřeném boji proti Sovětům.Tento výčet udělal Peňás ve své recenzi pro Lidovky.
Navzdory tolika zmařeným životům, kauzalitě a historickým výkladům, se kniha čte jako román. Nemá ambice stát se učebnicí, spíš se snaží o společensko-vědní diskusi. Timothy Snyder, profesor z Yale univerzity, napsal populární dílo, které je pro připomínání prolití krve čtrnácti milionů lidí na území dnešního Ruska, Pobaltí, Polska, Běloruska  velmi důležité. Není to odborná publikace je to populární kniha, pochopitelná širokým masám, a o to tu jde. Neodpovídá na otázku, zda je nacistický nebo stalinský režim hroznější, nesnaží se přinést nová fakta, hledá ale spojitosti těchto masakrů, které sebou nenese jen válka. Vybíjení elit, těch statečných, kteří měli vize a pomáhali ostatním, vraždění dětí, žen, tím vším jdou cítit naše dějiny a díky za každou knihu, která nám to připomíná. 
 „Historie nás učí tři věci: zaprvé, občanská společnost může existovat a také reálně existuje; zadruhé, občanská společnost může být a často také bývá utlačována; zatřetí, zápas mezi těmi, kdo ji chtějí utlačovat, a těmi, kdo ji chtějí spoluutvářet, byl a je rozhodujícím prvkem dějin přesahujícím dějiny národů.“ (Výňatek z předmluvy Timothyho Snydera ke knize Ukrainian history, Russian politics, European future).
V lednu 2015 měl Snyder  přednášku na Filozofické fakultě UK o situaci v Rusku a na Ukrajině v posledních letech a o významu a roli občanské společnosti. Je velmi civilní, zábavný, má zajímavý pohled na věc. 










Sex po telefonu ve znakové řeči? Zeptejte se Woodyho



Tyto filmy nemají dějově společného vůbec nic, ačkoliv se oba týkají sexuality, ironizují ji a předvádějí v krajních polohách. Vůbec se nejedná o pornografii, nejedná se o plytké Odstíny šedi, jde o filmy, které se hrají v rámci projektů v klubových kinech, pobaví, neponižují, stojí za to.

1. Malá smrt: Josh Lawson, Austrálie, 2014

Několik párů ze sousedství žije své příběhy a své touhy, v momentě kdy je začnou řešit s partnery a plnit si i ta nejtajnější přání, začnou se dít zvláštní věci. Perfektně vypointovaný propletenec vztahů a příběhů, kdy každá kapitola se věnuje jednomu páru a jedné bizarní úchylce, diváka opravdu baví. Děj graduje, chytrý humor, neokoukaní herci a bezvadná muzika. Poslední scéna Sam a Monika a sex po telefonu překládaný do znakové řeči, je třeskutě vtipná a milá až dojemná. Malá smrt je v australském slangu synonymem orgasmu. Je zajímavé, co je člověk pro jednu malou smrt ochotný udělat. Tato trochu černá komedie s groteskním závěrem vůbec není vulgární, neuráží, naopak příjemně pobaví Josh Lawson odvedl vskutku výbornou práci. A já děkuji Standovi za tip.


2. Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (a báli jste se zeptat): Woody Allen, USA, 1972

Tohle povídkové pásmo patří mezi nejoblíbenější allenovky. Je to šílená obskurní podívaná. Některé povídky mě tedy nebavily a balancovaly za hranicí trapnosti. Zjevně proto Woody volil formát povídek, aby celý příběh nezapadl do trapnosti. A stejně mu to odpustíte. Celkový dojem ovšem zachraňují ty, co se povedly velmi, Allen jako spermie je jedna z jeho nejlepších scén vůbec. Je to bláznivé, je to přehnané, ale Woodyho herecký výkon vám jistě vykouzlí úsměv na tváři. Je to jízda ve stylu, kdo se moc ptá, moc se dozví. Pokud máte smysl pro nadsázku a neuráží vás humor, kdy semtam ulítne vulgarismus, jděte do toho.


Ekonomie zábavně I.- komiks

Ekonomie je opravdu zábavná věda, jejich popularizátorů je celá řada. Vychází kupa knížek, které se s různými ambicemi snaží vysvětlit, jak ekonomický vývoj, tak současný stav věcí, někdo směle navrhuje řešení. Mě v poslední době zaujal jeden typ knížek, a to ten neodborný, ten který se snaží zaujmout neobvyklou formou, to co si člověk s chutí položí na noční stolek. Určitě tyhle knihy zaujmou laiky a vzbudí o ekonomii zájem. Mám ekonomické vzdělání, přesto je to pro mě oddychovka, navíc miluju statistiky, takže obzvlášť některé mě zaujaly moc. Tentokrát komiksové.

1. Ekonomix: Dan E. Burn, Michael Goodwin


Komiksově znázornění vývoje ekonomické teorie je opravdu originální a přínosný počin. V zásadě mi ta vlna naučných komiksů přijde celkem fajn. Jednoduché vtipné ilustrace popisují vznik ekonomických teorií, jsou plné nadsázky, karikují, přesto neuráží. Zajímavý kontrast zkratkovitých kreseb a přitom poměrně důkladných analýz historie i současného stavu, porovnání různých modelů v různých zemích, které vtipně glosuje snahy politiků zavést "papírové" teorie do živé společnosti, která se nechová dle očekávání.  Autoři se inspirovali teoriemi nositele Nobelovy ceny Paula Krugmana, představitele tzv. nové levice. Kniha nese poselství, že je ekonomie v první řadě společenská věda, pak až matematická, že těch proměnných, co se těžko dopočítávají, umí člověk obstarat mnoho. Autor, který je současně průvodcem-glosátorem knihy je levicově orientovaný a věnuje mnoho prostoru kritice Ameriky, bankéřům, korporacím, apeluje na příklon k levici. Trochu mě to rušilo a kazilo dojem, ale zřejmě to byl ten motor, co autora hnal při psaní. Nicméně kniha je zábavná, užitečná a určitě doporučuji všem.


2. Michliq: Aleš Michl

Pop-ekonomický komiks po česku. Není to žádná napodobenina Ekonomixu, kniha má originální formát, velmi kvalitní provedení, zaujme na první pohled. Komiksové znázornění je většinou na jedno téma na dvojstránce, doplněné zajímavými čísly a krátkým textem jednoho z našich nejuznávanějších ekonomů. Je to stravitelné i pro ty, kteří se ekonomii opravdu vyhýbají. Michl má neskutečný dar vdechnout číslům život, někdy až děsivě. Kniha je plná grafů a krátkých textů, vyvracejících různá klišé. Dozvíte se, jak je to např. se závislostí německé ekonomiky na české, jak je to s polotovary. Nebo nekrolog žárovky, to je neuvěřitelně vtipně napsaný neveselý příběh nejen o žárovce. Některé kapitoly jsou na mě konzervativce trochu přitažené za vlasy, ale chápu, čtenář potřebuje emoce. Alešovi držím palce, ať ho neopustí ten svérázný přístup a inteligentní humor, velmi dobře jsem se bavila.


3x mladé ženy v lágrech



Téma pracovních, koncentračních táborů, prostě zvěrstev, co umí napáchat jen člověk člověku, patří v literatuře k mým oblíbeným, určitě netrpím nějakou sociální patologií nebo deviací, jen mi přijde třeba si tyto informace neustále připomínat. Často mi mé okolí pokládá otázku, co jsem četla nového z lágrů. Těch knížek jsou určitě desítky, často inspirované skutečnými příběhy. Tyto tři příběhy mladých žen jsou inspirovány skutečnými událostmi a rozhodně stojí za přečtení.


1. V šedých tónech: Ruta Sepetysová



V sovětských lágrech zemřela třetina obyvatel pobaltských republik. Příběh Litevky v teenagerském věku, která s nepřízní osudu bojuje osobitě a s obdivuhodnou silou, zanechá v každém čtenáři silný zážitek. Naturalisticky vykreslená linie příběhu plného emocí, o touze přežít a udržet si morálku, o lásce, smrti a bolesti působí velmi autenticky. Zkratkovité členění do kapitol se mi nejdřív nezdálo, ale i díky prolínání se se vzpomínkami mělo spád, kniha se četla jedním dechem.









2. Matky: Pavol Rankov



Mladá Slovenka Zuzana si ke konci prožije románek s partyzánem, který překazí střelba německých vojáků. Po konci války je však Zuzana odsouzena za jeho smrt a končí v lágru, navzdory svému těhotenství. Kniha velice důkladně popisuje mateřství v mezních situacích, Lucia se chystá na porod, přesto tvrdě pracuje s ostatními, ženy se snaží vytvořit malému alespoň bazální podmínky k životu. Navzdory tomu je krátce po narození odebrán a skončí v rukách tvrdé až fanatické dozorkyně, která jej přijme za svého a vychovává v duchu stalinovských hodnot.  Příběh o tom, jaké podoby vlastně mateřství může mít, je ojedinělý. Zajímavě se protíná s příběhem ze současnosti, mladá Lucia, která příběh Zuzany zapisuje, si sama prožívá komplikovanou životní situaci spojenou s mateřstvím.  Amnestií Zuzany peklo nekončí, ale v mnohém teprve začíná. Co je matka ochotna unést, k čemu ji naopak dožene strach, kdy člověk zradí, pomůže víra a zda někdo zabije psa, který by jinak zabil jeho? To všechno v knize je. Citlivě, čtivě. 



3. Strmá cesta: Jeugenija Ginzburg



Příběh mladé Rumunky, učitelky, která navzdory svému komunistickému přesvědčení a úplně bez viny skončí v lágru. Netuší, co se děje, kde je její rodina, nemá motivaci žít. Zažije veškeré možné peklo, korekční metody, smrt blízkých, ale podaří se jí v nehostinné Kolymě najít i lásku. Příběh je i díky skutečnému zážitku autorky z lágru velmi autentický. Kniha byla  celkem nevydařeně zfilmována, Within the Whirlwind z roku 2009 s Emily Watson v češtině nevyšel. Ale tím se nenechte odradit, kniha za přečtení stojí.


Svět potřebuje všechny typy myšlení- Temple Grandin


Temple byl v dětství diagnostikován autismus, její matka nepodlehla okolí a nenechala holčičku, která do 4 let nemluvila, napospas ústavní péči. Temple zvládla střední školu i univerzitu. Má zvláštní dar, že umí vysvětlit, jak vlastně mozek autisty funguje, jaké je to vnímat ve vzorcích nebo v obrazech. Spoustu let se věnuje přednáškám, je rychlá, pohotová, vtipná, otevřená. Profesně se zabývá zoologií. její vynálezy na humanizaci prostředí jatek a farem se dodnes používají, má neobvyklou schopnost- vcítit se do zvířat, vidět svět jejich pohledem. Temple je možná nejznámější světovou autistkou, mrkněte na její web.

HBO o ní natočilo velice dobře hodnocený film Temple Grandinová. Kdo s autismem nemá zkušenost, může mít ze začátku problém si na Temple zvyknout. Je jí všude plno, křičí, je neklidná, přesto je film dojemný klidný cajdák, který rozhodně stojí za vidění.

Napsala jednu z nejužitečnějších knih o autismu, vyšla i v češtině. Jmenuje se Jak to vidím já a je nejucelenější publikací na toto téma, zahrnuje řadu osobních zkušeností Temple, ale i výzkumů, ve spolupráci s těmi nejvyhlášenějšími odborní odpovídá na otázky, na které dosud nikdo neuměl odpovědět.
Zajímavé je, že to, čemu čelili rodiče Temple v padesátých letech, to že jim nikdo neuměl pomoci, že těžko hledali oporu v nějaké instituci, to řeší rodiče autistů u nás i dnes. Rozhodně se podívejte na TED s Temple, pokud vás zajímá, jak autista vnímá, co potřebuje a k čemu svět potřebuje autisty. I pro zběhlé v angličtině doporučuji titulky, její tempo řeči je vražedné.


Čas odejít, Dívka ve vlaku: Dva bestsellery 2015?


Koncem loňského roku se mi do ruky dostaly dvě knihy, které měly asi největší marketingovou podporu v posledních měsících. Dívka ve vlaku od Pauly Hawkins a Čas odejít od  Jodi Picoultové. Ani jedna z nich mě nijak nenadchla.


Jodi Picoultová je moje oblíbená autorka. Četla jsem možná osm jejich knih. Vždycky mě bavilo, kolik reálií umí do příběhu zakomponovat. Příběh holky, která pátrá po své asi zmizelé matce se od začátku dobře čte, zajímavé prostředí sloní rezervace, rozhárané vztahy. Největším plusem knihy jsou jednoznačně fakta o slonech. Dozvíte se jak truchlí, jak funguje jejich matriarchát, jak komunikují, jak je to se sloní pamětí. Nerd ve mně jásal. Ovšem knihomolská část ega zůstala neuspokojena. V příběhu je cca po 300 stránkách zvrat, který mně byl spíš ke vzteku. Mám daleko ke spiritualismu a podobným okulťárnám, a tak mi nakonec zůstala hořká pachuť a zklamání.



Druhá zmiňovaná je Dívka ve vlaku. Kniha okolo které byl celkem humbuk, který sliboval šokující závěr, nebyl úplně zasloužený. Čte se svižně, příběh odsýpá, je to opravdu lepší průměr. Členění do kapitol, kdy na příběh koukáme očima tří hrdinek mi vyhovovalo, tato forma většinou zajistí spád příběhu. Hlavní aktérka alkoholička Ráchel není kladnou hrdinkou, vzbuzuje řadu  antipatií. Její opilecká okna, smůla v životě, komplikované vztahy, to vše dělá podle mě knihu zajímavou. Nicméně kriminální zápletka je snadno předvídatelná. Vykreslení postav není rovnoměrné, některým je věnováno nadbytek prostoru, až rozvleklé charakteristiky místy ubíjely. Naopak u jiných bych ocenila, kdyby mě Paula nechala nakouknout hlouběji do jejich osudů. Troufám si hádat, že se brzy dočkáme filmového zpracování.

Rajská trilogie- Rakouská filmařina


Ulrich Seidl je charismatický rakouský filmař, který se svými filmy sbírá jednu festivalovou cenu za druhou. Nebojí se kontroverzních témat, je velmi naturalistický a osobitý. Jeho filmová tvorba má dokumentární nádech, často tak explicitně podaný, že je člověku stydno.  Od roku 2001 se scénáristicky zapojuje i jeho žena Veronika.  Umělcův web jistě stojí za návštěvu http://www.ulrichseidl.com/. A nakouknout do rakouské filmové tvorby jistě taky.

Trilogie Paradise je krutou sondou do života tří žen z jedné rodiny. Je o jejich touhách, pro které se klidně chovají i nedůstojně. Seidl měl v plánu jeden celovečerní film, ale ve střižně zjistil, že má tolik materiálu, že škoda ho nevyužít. Sám říká, že pokud nad tím naturalistickým podáním někdo ohrnuje nos, má problém sám se sebou.




Paradise:Love
Obtloustlá padesátnice Teresa vyráží jako sexuální turistka do Keni, kde jí nadbíhají afričtí chlapíci. Doma by takové povyražení sháněla horko těžko. V laciném hotelu se setkává s dalšími sugar-mamas a nám dávají nahlédnout do situací, které ve filmu obvykle nespatříte. Velký obdiv všem herečkám, co se navzdory nedokonalým postavám, vůbec nebály odhalit. A o to vlastně Seidlovi šlo, naturalisticky vyjádřit kontroverzní téma, o kterém se ví, toleruje se, ale nese odér nechutnosti. Realita dvou odlišných světů je do očí bijící, ta nedůstojnost, zvrhlost, ale i touha po emocích. Jediné co bych vytkla je stopáž, film má díky 120 minutám několik úplně hluchých míst.


Paradise: Faith
Ve druhém snímku trilogie se Seidl dostává ještě víc na dřeň, už nejde jen o "dovolenkové" povyražení, jde o víru. Sestra Teresy Anna Marie je fanaticky věřící katolička, která žije v neutěšeném vztahu s manželem muslimem, který je na vozíku. Anna Marie se rozhodne, že bude evangelizovat imigranty z předměstí Vídně. Díky kameře i střihu budete vtaženi do děje, místy má člověk chuť otočit hlavu, že při takové intimní chvíli přece nemůžete být s člověkem v jedné místnosti. 

Paradise: Hope
Naděje je o neopětované lásce, o strastech dospívání, o nedůstojnosti. Melanie je dcerou Teresy z první části. Trpí nadváhou, proto jede do hubnoucího sanatoria pro teenagery,  kde se zamiluje do staršího lékaře. Příběh je snadno předvídatelný, místy plochý, přesto je z trilogie nejzábavnější. Měla jsem chuť si říkat, "Bože, to je blbka", ale nedalo mi to. Její oddanost a zarputilost ve mně vzbudila spíš soucit. 







Psychedelický Nick Cave




Mám ráda nakladatelství Argo, z mnoha důvodů...Jedním z nich je jejich edice anglicky píšících spisovatelů AAA... Před časem vyšla jubilejní 100. kniha. Četla jsem z těch sta knih určitě desítky, byla jsem si jistá, že umím odhadnout, která že bude ta "výroční" kniha... Štěstí, že jsem na to nevsadila. Protože pro mě naprosto překvapivě z křoví vyskočil, sice recenzemi chválený, nicméně těžko pochopitelný bouřlivák a všeumělec Nick Cave. Jeho styl je tvrdý, cynický, plný černého humoru a přisprostlých řečí. Příběh nezralého Zajdy, který plynule přechází z hrdiny do antihrdiny má však svoje kouzlo a morální rovinu. Ve víru pitek, halucinací a útěků před všeličíms se jemně rýsuje silný příběh o bolestech, ztrátách, příběh o nevyzrálém vztahu otce a syna, respektive vztahu nevyzrálých, je plný naděje i beznaděje a chuti žít i nežít očima figurky, chlíváka, o kterém je od první věty známé, že zemře. Kniha je to vskutku zvláštní, nejspíš ani nevím, jestli mě baví nebo baví, narážím v ní na chladné buranství, přehnaně zdůrazňovanou jednosměrnost hrdiny, animální chtíč a nepochopitelné fetiše, prostě svět, v kterým mi nejde volně dýchat. Druhou půlku knihy jsem dočítala silou, musela jsem pak o ní dlouho přemýšlet, a o to Caveovi dle mého šlo.... A ještě musím vychválit krásný přebal knihy od Kateřiny Bažantové, výstižné, lehce psychedelické, prostě věrohodný Zajda Munroe...
Každopádně příště si od Nicka raději něco poslechnu.